V TÉTO ČÁSTI WEBOVÝCH STRÁNEK JSOU POPSÁNY A ZOBRAZENY NĚKTERÉ CÍRKEVNÍ OBJEKTY, JEJICH VYBAVENÍ, CÍRKEVNÍ POMŮCKY, KTERÉ SE POUŽÍVAJÍ PŘI RŮZNÝCH OBŘADECH, A JE ZDE TAKÉ NĚCO O POHŘBECH.

Katedrála

Též katedrální kostel nebo dóm, je termín označující hlavní kostel diecéze, resp. sídelní kostel biskupa. Používá se v rámci římskokatolické církve, starokatolické církve, anglikánské církve, pravoslavné církve a některých protestantských. Má-li biskup dva sídelní kostely, označuje se druhý jako konkatedrála (konkatedrální kostel).

Kostel

Z latinského castellum , též chrám či chrám Páně je sakrální stavba, která slouží křesťanům k modlitbám a bohoslužbě.

Farní kostel

Je v územním členění různých křesťanských církví hlavní kostel farnosti, kde sídlí farář. Pokud je kostel obvykle sídlem děkana, nazývá se děkanský, plní ale stejnou funkci. Vedlejší kostely farnosti se nazývají filiální. Farním kostelem je kostel v Krásné Hoře

Filiální kostel

Je v územním členění římskokatolických farností „vedlejším kostelem“ v rámci farnosti, jejímž centrem je kostel farní. Podle Kodexu kanonického práva (kánon 1214) je, jakožto kostel, posvátnou budovou určenou pro veřejnou bohoslužbu.Má vyšší právní status než kaple.

Rotunda

Z lat. rotundus, „kruhový“, je typ stavby centrálního kruhového půdorysu, typický zejména pro románský sloh. V původním významu slova šlo o jakýkoli centrální prostor ohraničený kruhově. Dnes je však tímto termínem chápán specifický typ malého centrálního kostela budovaného zpravidla v raném středověku, řídce v pozdějších obdobích ve formě tzv. rondelů (např. barokní rotunda v Květné zahradě v Kroměříži). S rotundami se lze setkat hlavně v předrománské a románské architektuře střední Evropy.

Kaple

Zdrobněle kaplička, je malá křesťanská modlitebna. Může to být jak samostatně stojící budova či stavba (i patrová), tak oddělená část (místnost, část místnosti či prostoru) v sakrální nebo světské stavbě se specifickým účelem (privátní kaple, pohřební kaple apod.).

Boží muka

 Nazývá se tak drobná stavba, nejčastěji ve tvaru sloupu nebo pilíře, někdy krytá stříškou. Občas bývá název Boží muka (nesprávně) používán také pro krucifix situovaný ve venkovním prostoru. Mají symbolizovat sloup, u něhož byl z rozhodnutí Pontia Pilata bičován Kristus. Boží muka se nacházejí na návrších, rozcestích či v místech, kde někdo zahynul. Často bývají obklopena památnými stromy.

Papež

Z lat. Papa, je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva.Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný.

Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papeže kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.

Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI.

Kardinál

Původně znamenal hlavního faráře v Římě, pak se tak označovali kněží 25 římských titulů a dnes označuje příslušníka sboru (kolegia) kardinálů (lat. sacrum collegium) – nejvyšších hodnostářů katolické církve jmenovaných  papežem.

Arcibiskup

Z  řeckého arci - prvý + biskup je označení biskupa se zvláštním postavením. V římskokatolické církvi se jako arcibiskup označuje sídelní biskup metropolitní diecéze – arcidiecéze, který stojí v čele církevní provincie jakožto metropolita. (Dříve hodnost arcibiskupa příslušela pouze některým vybraným biskupům prastarých diecézí.) V anglikánské církvi je pojetí podobné, arcibiskupem je biskup stojící v čele provincie. Ve východních církvích jsou obvykle metropolita a arcibiskup rozdílné a na sobě nezávislé tituly.

Z hlediska biskupského svěcení jsou hodnosti biskupa a arcibiskupa totožné („povýšení“ z biskupa na arcibiskupa nevyžaduje žádné další svěcení, k tomu dochází jen pokud dotyčný nebyl biskupem a je rovnou učiněn arcibiskupem), rozdíl je v prestiži titulu a v postavení v rámci církevní hierarchie.

Biskup

Je v křesťanství nejvyšším představitelem diecéze, jenž je nástupcem apoštolů (viz apoštolská posloupnost), které ustanovil Ježíš Kristus. V pravoslaví je možné se také setkat s obdobným titulem archijerej.

Kněz

Dnes znamená osobu, muže nebo ženu (kněžka), která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat náboženské obřady, zejména přinášet oběti, v některých křesťanských církvích sloužit svátostmi. Kněžský úřad nebo funkce se označuje jako kněžství.Kněžství je v některých společenstvích celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření a svěcení a případně i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší od charismatické funkce například proroka, věštce nebo šamana.

Jáhen

Nebo diakon (z řeckého diakonos, služebník) je v křesťanských církvích označení pro pověřeného člověka, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru, aktivně se podílí na bohoslužbách, předčítá posvátné texty, vyučuje náboženství a podobně. Pro svůj úřad musí být vysvěcen. V katolické, pravoslavné a anglikánské církvi je jáhenství prvním stupněm svátosti kněžství (jáhen » kněz » biskup), v mnohých jiných tuto funkci zastávají laikové.

Kostelník

Též sakristán, je člověk, který se stará o kostel, roucha kněží či ministrantů a též o obřadní nádoby. Původně musel být kostelníkem duchovní nižšího svěcení. V klášterech bývá praxe, že kostelníka dělá jeden z řeholních bratří. Kostelník je vlastně správce nemovitosti.

Ministrant

Je světský služebník, který napomáhá kněžím během bohoslužby. Pojem se používá zejména v rámci římskokatolické církve, ovšem obdobná funkce existuje i u některých evangelických a starokatolických církví a rovněž v Obci křesťanů

Sakristie

Nebo též zákristie (z latinského sacristia, odvozeno od sacre, svatý) je místnost v kostele, umístěná zpravidla bočně od kněžiště (původně severně či jižně od něj) nebo za hlavním oltářem, v níž jsou uchovávána bohoslužebná roucha kněží i ministrantů a předměty užívané při bohoslužbě. Mimo to slouží sakristie kněžím a ministrantům jako prostor pro přípravu a převléknutí se na obřady. O sakristii i ostatní části chrámu se starává kostelník

Křtitelnice

Je nádrž či nádoba se svěcenou vodou, užívaná v křesťanských chrámech ke svátosti křtu. Obsahuje svěcenou vodu, kterou je člověk pokřtěn a křtem se stává křesťanem.

Kazatelna

Je vyvýšené místo v kostele, odkud kněz přednáší kázání. Schodiště vedoucí ke kazatelně se nazývá řečiště.Kazatelny se v katolických kostelech, na rozdíl od některých protestantských, již většinou nepoužívají. Muslimská obdoba kazatelny je minbar.

Kazatelny se v kostele stavěly v místě s výbornou akustikou, aby bylo kněze co nejlépe slyšet po celém prostoru kostela. Hojně byly využívány v 16. století v době reformace, kdy se katolická strana snažila o posílení katolického povědomí lidí a protestantská naopak o získání co nejvíce původně katolických věřících do svého středu.

Po liturgické reformě Druhého vatikánského koncilu (1962–65) se kazatelna v katolických kostelích již obvykle nepoužívá (pokud nebyla úplně odstraněna). Kněz tak už není „nad“ lidmi, ale s nimi ve stejné rovině. V nových kostelích se kazatelny již nestaví.

Zpovědnice

Je místo v římskokatolickém kostele, kde se uděluje svátost smíření. V nynější podobě uzavřené kabiny se začíná objevovat od 16. století. Patrně prvním, kdo je začal ve své diecézi zavádět, byl milánský arcibiskup sv. Karel Boromejský. Dříve měl zpovědník prostou stoličku nebo židli bez trvalého umístění v kostele. Současné zpovědnice sestávají ze sedadla pro zpovědníka, u kterého jsou po stranách dvě klekátka pro zpovídající se; ta jsou oddělena od sedadla stěnou (zpravidla zdobenou), ve které je okénko s mřížkou, skrze niž zpovídající mluví s knězem.

Kruchta (kůr)

Je vyvýšená, zpravidla zděná a podklenutá, někdy však pouze dřevěná konstrukce v zadní části lodi kostela, určená pro varhany, pěvecký sbor a hudebníky. Téměř vždy je umístěna proti hlavnímu oltáři. Někdy jsou kruchty i ve dvou patrech nad sebou. U chrámů s centrální dispozicí kruchta často ve formě ochozu zaujímá prostor kolem celého obvodu lodi.

Zvon

Je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících k modlitbě nebo jiné signální funkci. Je tvořen tělem zvonu a srdcem, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony jsou odlévány zkušenými kovolijci, respektive zvonaři, ze zvláštní bronzové kovové slitiny tzv. zvonoviny. Bývají zdobeny nápisy a reliéfy a jsou zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mohou být vyráběny i z plechu lisováním či jinou vhodnou strojní technologií.

Zvony jsou nejčastěji používány v církevní praxi v chrámech, klášterech, kostelích a kaplích. V některých obcích mohou být zřízeny samostatné zvonice či zvoničky, církevní i světské (kupř. požární). Zvony slouží ke svolávání na mši, pro odzvánění času i při mimořádných společenských událostech, nejčastěji při úmrtích osob, kdy se zvoní umíráček, ale i při svatbách, narozeninách význačných osob, korunovacích panovníků, inauguracích volených hlav států apod. Zvonění je odedávna užíváno coby poplachový signál - například při požáru, povodních, při vpádu cizích vojsk, dnes také při radiačním nebezpečí. Dále se zvony a zvonky používají v symfonické hudbě jako zvláštní bicí nástroj. Velké zvony v katolických kostelích bývají pojmenovávány po světcích a musí být také řádně vysvěceny. Mezi významné památky patří hudební nástroje složené z většího počtu zvonů, tzv. zvonkohry.

Věčné světlo

Je rituální světelný zdroj, symbolizující neustálou přítomnost Boha ve svatostánku. Nachází se zejména v chrámech, případně synagogách různých náboženství. Protože účelem věčného světla není osvětlovat, nebývá jeho světelný výkon velký. Vlastním zdrojem světla je většinou svíčka, v modernějších provedeních žárovka nebo svítivá dioda.

Křížová cesta

Někdy podle jejího cíle nazývaná Kalvárie, je symbolická cesta sledující události spojené s ukřižováním Ježíše Krista. Zahrnuje dění kolem jeho odsouzení Pilátem Pontským, nesení kříže po Via Dolorosa a ukřižování na hoře Golgota (Kalvárie). Křížová cesta je rozdělena na obvykle čtrnáct zastavení, která odpovídají jednotlivým událostem tradičně spojenými s pašijemi. Křížová cesta je také název pro výtvarné zpracování jednotlivých zastavení, obvykle v podobě cyklu obrazů v kostele.

.

Svěcená voda

Aqua benedicta, je voda, která prošla rituálem provedeným určeným církevním hodnostářem. Podle názvu rituálu, který může být nazýván též posvěcení nebo žehnání se může nazývat též požehnaná voda nebo posvěcená voda. V křesťanství se užívá jako připomínky křtu a používá se při požehnáních.

Kropáč

Aspergillum je liturgický nástroj, který se používá při výkropu. Obvykle je vyroben z kovu, má rukojeť a dutou děrovanou hlavici vyplněnou houbou, která se namáčí do svěcené vody v kropence. Máváním kropáče se pak rozprašuje svěcená voda do vykrápěného prostoru či na svěcený předmět. V některých krajích má kropáč podobu svazku větviček svázaných dohromady.

Kropenka

Je nádoba na svěcenou vodu, která má zpravidla tvar misky. Používá se v římskokatolické církvi a některých dalších církvích (ne však v řeckokatolické církvi ani v pravoslaví) a obvykle bývá umístěna při vstupu do kostela, aby si v ní věřící mohli namočit prsty před pokřižováním. Malé kropenky se někdy nacházejí také v soukromých domech.

Kadidelnice

Latinsky turibulum či thuribulum, je křesťanské vykuřovadlo, přenosná kovová nádoba opatřená otvory a víkem a zavěšená zpravidla na třech řetězech s držadlem.

Jde o obřadní předmět užívaný od raného středověku, doložený již ve 2.polovině 2.století v katakombách při pohřbech. V liturgii se objevuje asi od 6. století. Užívá ji kněz nebo jeho pomocník (ministrant) během bohoslužeb a dalších církevních obřadů, k posvátnému očištění - okuřování osob a vysvěcování chrámů, jejich oltářů, soch a dalších předmětů. Do nádoby se vkládá kovová miska s rozžhaveným dřevěným uhlím nebo samozápalnými briketami. Na uhlí se sype kadidlo – vonná pryskyřice, která se uchovává v tzv. loďce.

Kadidlo

Latinsky olibanum, je vonná pryskyřice, získává se z kmene kadidlovníku (Boswellia), užívaná v kombinaci s myrhou a balzámem a při pálení vydává kořeněné aroma.

Používá se často při různých náboženských obřadech i při meditacích. Užívání kadidel jako součást náboženského rituálu převzalo ve starověku východní, později i západní křesťanství.

Kněžiště čili presbytář

Z latinského presbyterium, někdy též chór, je část prostoru křesťanského kostela či katedrály, která je vyhrazena kněžím a ve které stojí hlavní oltář.

Hostie

Z lat. hostia oběť, obětní zvíře, označuje v křesťanské tradici chléb připravený ke slavení eucharistie. Většina liturgií pak označuje hostii po proměnění jako „tělo Kristovo“, mezi jednotlivými křesťanskými církvemi nepanuje shoda ohledně způsobu přítomnosti Krista při slavení eucharistie.Hostie má kruhový tvar, který je často vyzdoben křesťanskými symboly ( beránek, kříž,). Tradičně se hostie připravovaly na speciální formě, dnes je výroba hostií více mechanizovaná (jediná výrobna hostií v Česku se nachází v Bílé Vodě).

Ciborium

Pochází z řeckého slova kiborion. Je to liturgická nádoba používaná v Katolické církvi  k uchovávání proměněných (konsekrovaných) hostií – tedy Eucharistie. V raně křesťanské době se užívaly schránky ze dřeva, slonoviny, pálené hlíny, textilu či obecného kovu se smaltovanou výzdobou. Od pozdního středověku (15. století) je tvar ciboria podobný  kalichu, ale samotná nádoba (kupa, latinsky cuppa) má větší objem a je opatřena víkem. Na vrcholu víka je velmi často úchytka s křížkem. Jako materiál kupy je v římsko-katolické a řeckokatolické církvi povinný drahý kov, nejčastěji stříbro na vnitřních stěnách zlacené.

Monstrance

Z  lat. "monstrare," předvádět, volněji demonstrovat, jiným termínem "custodia," je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k nářadí katolických chrámů. V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků, byla tedy původně relikviářem ("monstrantia pro reliquiis").

Kalich

V křesťanství ustálený pojem pro litugickou nádobu, to znamená pro předmět užívaný při bohoslužbě. Kalich naplněný vínem podle evangelií Ježíš Kristus podal svým učedníkům při Poslední večeři se slovy budoucí modlitby "Vezměte a pijte z něho všichni...". Kalich se užívá společně s paténou. Kalich se stal symbolem husitů a dalších skupin náboženské reformace, protože symbolizoval přijímání podobojí všech věřících - tedy nejen chleba, ale i vína. Odtud také pochází alternativní pojmenování husitů kališníci nebo stoupenci kalicha.

Pluviál

Je bohatě zdobený liturgický plášť, původně s kapucí pro nošení do deště. Postupem času se začal nosit i při nedeštivém počasí a kapuci nahradil v zadní části většinou bohatě zdobený štít.

Nejčastěji se používá při různých církevních obřadech jako pohřbech, svatbách, křtech, žehnáních apod., nelze ho však užít při mši. Na tzv. Asperges přede mší (pokropení lidu) se užívá pluviálu příslušné liturgické barvy. K pluviálu přísluší také štóla. Obléká se většinou na kleriku s rochetou. Při pohřbech a dušičkových pobožnostech se používá pluviál černé nebo fialové barvy. Při svatbách, křtech a výstavu Nejsvětější svátosti se používá pluviál bílé nebo zlaté barvy. Při různých procesích jako je Slavnost Těla a Krve Páně se používá buď bílý pluviál, nebo pluviál liturgické barvy odpovídající příslušnému dni.

Alba

Z lat. (tunica) alba, bílá košile,  je volný lněný liturgický šat s rukávy, který se podobá dlouhé košili sahající až ke kotníkům a převazuje se provazcem (cingulem).

Cingulum

Lat.  cingere, převázat,  je opasek, šňůra či pás.

V katolické církvi je cingulum obvykle bílá šňůra, kterou si řeholníci v pase převazují dlouhý hábit. Při bohoslužbách si jím kněží i jáhni převazují v pase albu, která se nad cingulem případně povytáhne, aby si ji při chůzi nepřišlápli. Cingulum je také širší pás látky, který se dává kolem pasu a oba jeho konce zakončené ozdobnými šňůrkami visí volně dolů na levém boku. Nosí se na klerikách. Kněží nosí cingulum černé barvy, biskupové a kněží s titulem monsignore nosí cingulum fialové barvy. Kardinálové červené barvy a papež bílé barvy.

Ornát

Také kasule nebo kázule, je svrchní liturgické mešní roucho užívané u kněží v římskokatolické církvi (ale také v anglikánské a v některých luteránských církvích). Celebrant si jej klade na albu a může být doplněno štólou. Ekvivalentem u řeckokatolické a pravoslavné církve je tzv. felón (felonion), což je liturgický oděv střihem připomínající pláštěnku, a má stejný původ jako západní ornát.

Rocheta

Z lat. rochettum, od staroněm. Roch, Rock, ve starší češtině komže, je v západních církvích volné bílé liturgické svrchní roucho s úzkými rukávy, sahající po kolena a na okraji často zdobené krajkou.

Rocheta se vyvinula zhruba ve 14. století ze superpelice jako náhražka alby při udílení svátostí, při průvodech a pobožnostech. Často jsou rocheta a superpelice zaměňovány, mají však odlišný původ i funkci. Rocheta má užší rukávy a nejedná se a priori o liturgické roucho, i když se dnes při bohoslužbách používá také. Je rovněž výrazně mladší než superpelice.

Rochetu oblékají oprávněně pouze preláti, kteří ji nosí jako součást svého chórového oblečení. Nejčastěji můžeme rochetu vidět při bohoslužbě na ministrantech, ti ji nosí přes sutanu nebo barevnou suknici (někdy též nazývanou komží), ale oblékají ji také duchovní přes černou kleriku.

Korporál

Je bílá lněná látka čtvercového tvaru užívaná při slavení mše svaté v katolické církvi. Na korporál se během mše pokládá patena, kalich a případně taktéž ciborium. Při mši v mimořádné formě římského ritu se na něj pokládá i samotná hostie.

Velikost korporálu se během času měnila. V dobách prvních staletí, kdy se na oltář nepokládala plátna rovnou, položil jáhen před obětováním na oltář lněné plátno větších rozměrů, na který se následně umisťovaly dary chleba a vína.

Palla (někdy též pala)

Je zdobený lněný čtverec vyztužený lepenkou, jímž se při mši přikrývá kalich s mešním vínem (krví Páně), aby do něj nespadly nějaké nečistoty nebo hmyz. Vyvinula se ze zadní části korporálu a používá se v římskokatolické církvi a luterských církvích.

Klerika

(odvozeno od slova klerik) či sutana (z fr. soutanne), v některých jazycích také reverenda   (v češtině řidší, od slova reverend) je označení pro dlouhé splývavé roucho duchovních přiléhající k tělu. Může se používat buď jako spodní součást liturgického oděvu (jako takovou ji používají i ministranti při bohoslužbách), nebo jako svrchní oděv (potom se jí častěji říká také sutana. Její použití je typické pro katolické duchovní, používá se ale i v pravoslavné a anglikánské církvi.

Biret

Je liturgická pokrývka hlavy používaná v římskokatolické církvi. Používá se při běžném nošení spolu s klerikou a při různých liturgických úkonech, jako je například pohřeb, svatba, křest, požehnání atd. Nejde však používat při mši svaté. Kněz nosí biret černé barvy podle jednotlivých diecésních zvyků např. se třemi rohy a se střapcem a pod. Kněží s titulem monsignore nosí biret černý s fialovým střapcem. Biskupové, kanovníci a církevní soudní vikáři s titulem monsignore nosí biret fialové barvy se střapcem. Kardinálové nosí biret červené barvy bez střapce. Někteří řeholníci pak používají biret jiné barvy, např. premonstráti nosí biret bílý se čtyřmi rohy. Ministranti mohou také používat biret černé barvy se střapcem a čtyřmi rohy.

Manteleta

Je mimoliturgický klerický oděv používáný v římskokatolické církvi. Jedná se o plášť sahající ke kolenům a bez rukávů, který je určen vyšším prelátům římské kurie. Nosí se přes rochetu.

Kolárek

 Je součást kněžského oděvu. U košile je místo kravatového límce jiný typ – kolárkový. Tento není pouze z vrchu přeloženou látkou, nýbrž tvoří jakýsi tunel, do nějž nositel zasune bílý plastový proužek. Tím vznikne vpředu na košili malý čtvereček, který se nachází na místě uzlu kravaty u standardní košile. Tento čtvereček se nazývá kolárek.

Márnice

Dříve umrlčí komora, je místnost, která se používala k dočasnému uložení lidských ostatků, většinou po dobu nezbytně nutnou k identifikaci nebo po čas, než dojde k pohřbu.

Dříve márnice také sloužila k ověření, zda je jedinec skutečně mrtvý. Bylo to hlavně ze strachu, aby nebyl někdo pohřben zaživa. Tento zvyk byl velice populární v 19. století v celé střední Evropě. Někdy byla dokonce mrtvým přidělávána lanka na prsty spojené například se zvonem.

Máry

Podstavec  na rakev pro vystavení rakve s ostatky zemřelého, a také pro přenášení rakve.

Pohřební vůz

Vůz ve kterém se vozila a vozí  rakev a dají se na něj pověsit věnce.

Rakev

 Je schránka na mrtvé tělo člověka nebo zvířete. Bývá ze dřeva či jiného materiálu. Dřevěné rakve zhotovují truhláři. Nebožtík se do ní ukládá před smutečním obřadem a je v ní až do jeho ukončení, rakev též slouží k přepravě nebožtíkova těla. Následně je spálen, nebo pohřben i s rakví do země, sarkofágu, případně je rakev uložena jinak.

Umíráček (hodinka)

Nazývá se tak malý kostelní zvon, sloužící k vyzvánění při úmrtí. Umíráček neboli hodinka - zvoní hned po smrti a k jejímu vyzvánění se užívá malého kostelního zvonu, pouze pokud zemře duchovní, k odzvonění úmrtí se vyzvání velkým zvonem. Lidé si s oblibou připomínali  hlas zvonů a slyšeli v něm slova nebo i celé věty.Umíráčky volávají: „Už umřel, už umřel!“ nebo „Už ho nesou, už ho nesou, už ho víckrát neponesou!“ nebo „Umřel, nechtěl, musel!“ O zemřelém chudákovi: „Nic neměl, nic neměl!“, o boháči „Umřel nám bohatý, nechal nám dukáty!“ nebo známé „Měl pole, role, dům!“ apod.

Hrana

Vyzvání se v poledne, nejčastěji den  po úmrtí. Délka vyzvánění asi 30 min. Měla tři části po 10 minutách, první dvě části malým zvonem s krátkou přestávkou, třetí část dvěma zvony společně.